Veselí jeli z výletu,
nad nimi starý hrad
ve mračen rychlém přeletu
se řítiti zdál v pád.
„To hnízdo loupežníků kdys,“
děl kdosi k dámě své,
co ona tváře luzný rys
ku zříceninám pne.
On schýlil se, jí polibek
na jeden ukrad’ ráz...
Ó mladých rtíků božský vděk!
A chudák – on se třás’...
Však ona jen se zapýří
a s úsměvem jen dí:
„Jsou posud tací rytíři?“
– „Já jsem z nich poslední!“