Jsem. Byl jsem. Budu. Jaké otázky?
Jak dítě by si hrálo s oblázky,
tři hodí vzhůru, dva se vrátí v dlaň,
ten třetí letí mimo, s výčitkou zřím naň.
Ten třetí snad byl pravý. Mimo pad’,
a já bych všecky v dlaň svou chytil rád,
což jeden kdybych chytil, v prázdno padly dva;
kde úmysl, kde cíl jest, kde je pravá hra?
Však schytat všecky! Pak jsi virtuosem!
Či nebylo by lépe všemi mrštit o zem?
A nechat hry, vše spory, otázky? –
Co platno, dál si hrajem s oblázky!