Kam pospícháte, hrabě můj,
tak rychle v době ranní?
– Již dlouhý čas jsem neviděl
hraběnku, svoji paní.
– Ta mrtva, věřte, mrtva jest,
já říci vám to mohu,
dnes měla pohřeb, při mši já
se za ni modlil k Bohu.
Já viděl, jak zdi paláce
jsou černě ověšeny,
a její děti viděl jsem,
jsou v smutku oblečeny! –
Šel hrabě dále cestou svou,
na hřbitov přišel k rovu
a mečem jal se hrabat jej
a zalkal v tomto slovu:
Ó vstaňte, vstaňte, hraběnko,
neb hrabě váš je tady!
– Jak mohu vstáti, hrabě můj,
jsemť celá beze vlády.
Ach, ožeňte se, hrabě můj,
pro lásku všecku ke mně,
a tuto novou ženu svou
jak mne milujte jemně.
Když budete ji v srdci mít,
tož jak bych já to byla,
a syny všecky, hrabě můj,
jež vám jsem porodila,
ty v květu mládí zavřete
co nejdřív do kláštera,
ať za mne Otčenáš říkají
od rána do večera!