Vede koně hrabě Ninho
ku brodu a ku nápoji,
co kůň koupá se a pije,
písničku si zpívá hrabě:
„Koníčku, pij podle chuti,
zachovej tě vždycky Bůh,
kde je moře, sráz a písek,
hladový kde země pruh!“
Bděla královská tu dcerka,
slyšela ten sladký hlas.
Andělská zda je to píseň,
či zpěv mořských Siren as?
Andělská to není píseň
ani mořských Siren hlas,
hrabě to je, hrabě Ninho,
za choť on si zvolil vás.
Za choť jestli on vás zvolil,
umřít musí v tentýž den.
Umříti-li hrabě musí,
v týž den i můj život sen.
Zabijte mne v chrámu dveřích,
u oltáře ale jej!
Umřeli tak v lásce oba,
pochovali oba hned.
Sosna vzrostla z toho rovu,
ze druhého jedle v ráz,
rostla sosna, rostla jedle,
haluze jich v krátký čas
sepialy se, objaly se,
cestu králi zavřely,
když pospíchal na mši svatou
časně ráno v neděli.
Král zlý stromky kázal srazit,
oba srazit sekerou,
čisté mléko teklo z toho,
královská krev z druhého,
holubička vzlétla z toho
a z druhého holoubek,
na ramena sedli králi,
jak si used’ ke stolu:
Kletá budiž taká láska,
taká věrnost kletá buď!
Neměl v žití jsem a smrti
odloučit je od sebe!