Má duše, hádej, čím jsi byla,
než přišlas v tělo moje,
jeť věčná ve přírodě síla,
jsou věčné žití zdroje!
Snad slzičky květ na vyprahlé stráni,
jenž otevírá kalich v době ranní
a světlo hledal, avšak příliš záhy
své rosné zbaven vláhy
se unavený schoulil v umírání?
Máš pravdu, duše, tak,
vždyť posud snivý zrak
teď ještě za světlem se hrouží,
a po něm umírá a po něm touží.
Snad orel s křídlem vzpjatým, jenž let’ výše
a směle ze slunce chtěl píti číše
a hledal světlo, avšak příliš záhy
šíp lovce na skal nahý
sráz mrštil jej, v trest děsný jeho pýše.
Máš pravdu, věřím již,
neb rány této tíž
já posud někdy cítím,
mně zdá se, ze se stále někam řítím.
Snad bludné hvězdy světlý vloček malý,
v tvář země jenž se díval mezi skály,
leč stržen vírem druhých částek záhy
své musil zapřít snahy,
chtít býti zemi blíž, host její stálý.
Teď k cíli jsi se přiblížila,
jak přišlas v tělo moje,
jeť v tobě starých bolů síla,
je nesmrtelnost tvoje!