Já pravil k ptáku: Cestou dlouhou,
kde neví zrak můj, kam by kles’,
kam uletěl jsi s mojí touhou?
A on mi řekl: Do nebes!
Já pravil k vlně: Dcero moře,
hned samý jas, hned samý stín,
kam pohrobila’s moje hoře?
A ona řekla: Do hlubin!
Já pravil k větru: Plachý hosti,
jenž všeho tkneš se v přeběhu,
kams odnes’ tíž mé minulosti?
Děl: Ta zůstala na břehu!
Jsi zase volný, šťastný, mladý!
děl západ temně nachový –
Ne, vzdych’ jsem, vleku s sebou všady
své vlasti těžké okovy!