Zříš zemi dole? V mračen leží hloubi,
jak slza chví se v jitra zlaté zoři;
co kolem hvězd, ty drahokamy hoří
a perlí deštěm řízu Boha vroubí.
Bez lesku ona, schladlá matně snoubí
v tu hymnu vesmíru, kde stále tvoří
duch bez konce, šum lesů a jek moří,
dech květů svých a zpěv růžových loubí.
Co bude z ní? Co z člověka? Ten v žití
se plouží po ní v bolestech a pláči,
až s ní se někdy nazpět v slunce zřítí...
On pravdu našel přec. Jsa země stráží
já zřel, že miluje; to k blahu stačí:
ta chvilka naši prázdnou věčnost zváží.