Byť sebe více zašlapána
a povržena duše v prach,
i ta má jednou úsvit rána,
kdy oděje se v lesk i nach,
i ta zví, co jest rajská mana,
a zapěje své „Hossanah!“
Snad je to chvíle, snad mžik pouhý,
snad prchavý jen krátký sen,
v čem vtěleny jsou roků touhy,
proč proplakán byl mnohý den;
však plá to jako světla prouhy
skrz mrak, jenž sluncem ozářen.
Snad cestou za vzdáleným cílem
to vlídná účast přítele,
snad vteřin pár nad arcidílem,
v nichž tužíš křídlo nesmělé,
že s neskloněným hrdým týlem
zříš v bouře doby zatmělé.
Snad je to vlídný úsměv ženy,
snad polibek, snad objetí,
čím vstaneš silný, vykoupený,
bys ožil v lidstva paměti,
by krásou povstal prozářený
sen v duše tvoje poupěti.
To jedno. Avšak chvíle tato
přec každému se dostaví,
v níž vzplane v azur, nach a zlato
ves šerých dnů rmut mlhavý,
a vše, co velké, krásné, svato,
se rozproudí tvé u hlavy.
To stane-li se – ó pak mříti
jak přirozená, sladká věc!
Tys poznal, co je v skutku žíti,
a nadarmo jsi nežil přec.
Pro chvíli tu lze věru bíti
skráň o vězení svého klec!