Byť sebe více zašlapána
a zavržena duše v prach,
i ta má jednou úsvit rána,
v němž oděje se v lesk a nach,
i ta zví, co jest rajská mana,
a zapěje své Hosannah!
Snad chvíle to je, mžik snad pouhý,
snad prchavý jen krátký sen,
v čem vtěleny jsou roků touhy,
proč proplakán byl mnohý den;
však plá to jako světla prouhy
skrz mrak, jenž sluncem ozářen.
Snad cestou za vzdáleným cílem
to vlídná účasť přítele,
snad vteřin pár nad arcidílem,
v nichž tužíš křídlo nesmělé,
že s neskloněným, hrdým týlem
zříš v bouře doby setmělé.
Snad je to vlídný úsměv ženy,
snad polibek, snad objetí,
čím vstaneš silný, vykoupený,
bys v lidstva ožil paměti,
by krásou povstal prozářený
sen v duše tvojí poupěti!
To jedno. Avšak chvíle tato
přec každému se dostaví,
kde vzplane v azur, nach a zlato
ves šerých dnů rmut mlhavý,
a vše, co velké, krásné, svato,
se rozvíří tvé u hlavy!
To stane-li se, ó pak mříti
jest přirozená, sladká věc,
tys poznal, co je v skutku žíti,
a nadarmo jsi nežil přec;
pro chvíli tu lze věru bíti
skráň o vězení svého klec!