Po noci té má duše dlouho práhla!
Ční hory, hlavy mlhou postříbřené,
na šíjích hvězdy, v nebe, jež se klene
jak safírů tůň valná, neobsáhlá.
A v stínech pruhy opálové znáhla
se mihnou, tratí – tam se ručej žene,
leč zdá se, jak přes luhy operlené
by duchů změť své dlouhé řízy táhla.
Teď vyšel měsíc, stříbra celá plesa
do strání vdech’, démanty protkal zřídlem
a v chorál zbouřil spící harfy lesa.
Já patřil na tě, zatopenou leskem,
v tvé duši spící anděl pohnul křídlem,
snad po svém ráji on se zachvěl steskem.