Jak šel bych cestou Apijskou, kde halí
stověký břečtan urny sarkofagů,
a v dumy pad’ mi cymbálů třesk z dáli,
já zapomněl sny věštců všech i magů,
jsem zavát v moderní zem Lotofagů,
číš třeskne o číš, až se oči kalí,
kde kadidlo – se cigareta pálí
a místo palaestry se sahá k tagu.
Ty žití požitky tak malé, drobné,
zda nejsou posléz moudrost světa celá?
Co Zeva hrom? Co blesky archanděla?
Tak pěkně projít život v toze zdobné,
a věčna tuchy když se nitrem rojí,
se sklonit k hrudi Leukonoi svojí!