Byl oheň člověku kdys nepřítelem,
jej osedlal si, zkrotil v boji smělém;
zlou silou voda proti němu vstala,
on spoutal ji, by jemu stroje hnala.
I vichr, stepi král, je dnes juž zkrocen
jsa proti stavbě, hrázi malomocen,
zem proryta je, prostor tajů nemá,
i zvěř člověku slouží, sfinga němá.
Jen jeden zůstal nepřítel tu přece,
ten vzdorně zvedá odbojné své pléce,
tož člověk člověku v den čelí každý
a žírné lány mění v pole vraždy.
A dokud tento neukrocen bude,
jsou triumfy a trofeje vše chudé;
co platno, k hvězdám když své dílo stvoří,
ne živly, když je ruka bratra zboří!
Zde poslední je problem, zde zeď tvrdá,
o niž se tříští lidská lebka tvrdá
své nejkrásnější dílo przníc krví –
Ó kletbo dávná! Hříchu Kaina prvý!