Víš, onen tichý pokoj v starém zámku, (až podnes tančí před mým zrakem divný a staromodní vzorek jeho parket), kam zavát byl jsem na pár dnů jak plavec
na slunnou výspu? Nad mým ložem visel Van Eyckův obraz, a já denně musil se dívati naň, až mi utkvěl v duši. Hold svatých Králů byl to Spasiteli:
Ti z dálných přišli zemí, ale jiné jich bylo vzezření, než z doby dětství a z běžných si je tradic představujem. Z nich první, Melichar snad, klečel v předu
ve prostém hávu učence, jak skolár byl cestující s tváří vyholenou ostrého profilu, své obě ruce měl spjaty zbožně na ňadrech, kde řetěz
na černém jeho talaru se houpal. Dar jeho na zemi stál v prosté skřínce. Dál trochu klekal druhý s plným vousem, šat prostý též, tvář bodrá řemesníka,
jak opustil by právě svoji dílnu při zprávě o té nevídané hvězdě, neb jak by chvátal k schůzi svého cechu. V své jedné ruce držel divný biret
a v dlani druhé měšec s darem Pánu. Pln rozpaků stál za nimi král třetí, ten s černou tváří, kudrnatým vlasem, ten trochu usmíval se; otrok za ním
do výše vznášel vásu s jeho darem. A jako králové, tak všecko kolem, i Panna s Děckem na klíně, i Josef, – jenž chudák stranou stál a mačkal v ruce
svou čepici, jak říci chtěl by: Věru, já nevím, kterak k poctě té jsme přišli! – tak divné bylo a tak neobvyklé. Ve stínu chléva míhaly se v zadu
kontury dobrých zvířat, v plném světle část byla za králi a jejich druží, kde v pozadí na koních divní lidé před domy stáli podivného slohu.
A přec ten obraz dojímal, ač všecko v něm archaismy hrálo; v tvářích postav těch žila duše veliká a vroucí, v nich přímost čet’ jsi, prostotu a víru
a oddanost a mužnou odhodlanost a přesvědčení; v ryzí naivnosti svých pos a posuňků, ve mocném vzruchu svých duší chytli srdce básníkovo
a nutili přes nezvyklé své kroje a celé vzezření své mužů z lidu ku větší úctě, než kdyby zde stáli, jak tradice je líčí, v plné slávě
a lesku východním. Toť pravá síla je umění, v kterém je duše, všecko; jeť forma háv jen mody, vkusu, doby,
ta kletbě archaismu propadává, však nesmrtelná duše, v pravdě ryzí, dál svítí v svojí neztenčené kráse, jeť právě duší, životem a pravdou.
Cookies on Poetry Cove