Za sebou jdou bez proměny,
proměn celý nesou klín,
v klidu jdou i pobouřeny
věčna dálných ze hlubin.
Jdou jak holubice bílé,
jdou jak černí havrani,
v mdlobách jako v jaré síle
od půlnoci do ranní.
Často ptám se: „Tajné sestry,
co nesete v klínu svém?
lidských losů věnec pestrý,
kolébky i černou zem?“
Často ptám se: „Hravé chůzí
kam se letem ženete?
Do radosti jako hrůzy
kalné, jasné plynete?
Vše jest ve vás, nové, všední,
od hlubin až k výšinám –
člověk jen od první k slední
mezi vámi – vždycky sám!“