Hodiny.

Nad klášterem svatého Justa noc plyne jak valná řeka v tmu, jež kol vše opřádá hustá, hlas půlnoci s věží stéká.

Stéká tak příšerně líně, hlas věčna v lidské to děje, kdo bdí a propadl vině, se v zvuku tom na loži chvěje.

Na štěstí všichni spí mniši, spí opat zbožný i bdělý, hlas hodin zní, zvolna se tiší u nárožní, zadní tam cely.

Tam lampy pochmurně plane mdlá, mlhavá, neklidná záře; nad mužem hodin hlas vane, mře v jizbě samotáře.

Ten odstrčil knihu, se vzchopil, ret modlitbu tiše si říká, zrak orlí se do šera stopil, na stole to tiká a tiká,

jak hodin, s klášterní věže jichž zvuk se tiší tou lije, jak tonů z hlaholné spěže by zněla tu parodie.

Zde hodiny malé i větší před starcem na stole stojí, je s úzkostnou řídí on péčí, o jejich život se bojí.

A lampu se stolu zdvihá a srovnává ručiček dráhy, stín křivý se v ciferník míhá, ty pozdě jdou, ty zase záhy.

A rovná zas, ručičky řídí, chce, v shodě aby šly spolu, stín jakýs, nyní jej vidí, u jeho míhá se stolu:

„Jak směšno, císaři,“ praví, „chtít hodiny v souhlas tu svésti, ty brzy se pochodem znaví, ty letí jak o překot v scestí.

Svůj život každé z nich mají dle koleček, hřídelů, péra, dle vlohy své bijí a hrají, tvá věda tu každá je šerá.“

Kmet zlekán lampu výš vznese, zří v kapuci státi zde mnicha, tvář, na níž se sporý vous třese, děs hrobu, mráz nicoty dýchá.

„Kdo jsi? Jak vniknul’s v mou celu? Chlad hrobu z tahů tvých duje!“ Sáh’ rukou ku srdci a k čelu... Mnich dále pokračuje:

„Ty hodiny, péra ta, stroje, viď, v souhlas nelze ti zladit? Ty pozdí se, marné vždy boje, ty budou k předu vždy pádit.

A ty jsi chtěl zladiti duše v jho jediné, vlastní své víry? Svou cestou každá dál kluše, v své snaze vždy budeš sirý.

Co platny edikty králů, co hranice, žaláře, kletby? To padne v prsť a to v skálu zrníčko nebeské setby.

Dle vůle své každé pak vzklíčí v keř nebo v strom dle své síly, kdo nůžkami vzrůst jejich ničí, hrob kopá sobě neb šílí.

Jeť myšlenka dítětem ducha, vždy volná, Bohu jen rovná, a duchy, ty pouze dlaň suchá, moje dlaň zladí a srovná.“ –

„Jak, tvoje, příšerný mnichu?“ S kostrouna spadly v tom šaty, jen hodiny tikaly v tichu, kles’ mrtev Karel Pátý.