Kdys obraz ruin zřel jsem u Karnaku.
Zda byl to palác královský či chrám,
je těžko říci; sloupy, příčný trám,
vchod úzký jak v hrob jevil se jen zraku.
Vše v písku ztopeno a ve soumraku,
jenž, čím blíž noci, ustupoval tmám,
ty zříceniny stály rovny tam
na věčna břehu schátralému vraku.
Však pod hlavicí sloupu, křivozobý
jejž ibis zdobil, shled’ jsem hnízdo malé.
Pad’ v rumy chrám a hnízdo celé zbylo.
By jistě tam se, byť i mezi hroby,
až větry nadejdou a zimy stálé,
to naše české ptáče navrátilo.