Nad tunelem, jenž v černé zeje skále,
jímž ve dne v noci s rachotem vlak letí,
nad černou římsou v loktech sporých snětí
se chytlo jako zázrak hnízdo malé.
Vlak denně hřímá cestou svojí dále,
sloup dýmu, jisker jemu ve zápětí,
leč nad tunelem slyším ptáče pěti,
v mrak dýmu zpívá sladkou píseň stále.
Tak, básníku, nad ňadry doby naší,
jež chví se klopotem a shonem, bouří,
si hnízdo myšlenek stvoř a snů zlatých;
hvizd strojů, kladiv ruch tě nezaplaší,
dál zpívej krásy zvěst, jak ptáče v kouři
nad temnem srdcí, všednosti snem spjatých.