Hloub v oko Tvé a z něho v duši mladou
jsem zadíval se, a juž snové kladou
mně na čelo svá křídla purpurová,
kterými v srdce vchází láska nová;
já s bázní slyším tajné jeho zvěsti
a sám se tážu, co mi schází k štěstí?
Hloub v oko Tvé... Ó jeho na výsluní
mé srdce bují novou, vzácnou vůní,
jak poupě z jara trhá vazby těsné,
by rozkvětlo, než v náruč Tobě klesne!
Hloub v oko Tvé... Tvá duše z něho čistá
jak holubice, když se k letu chystá,
svá rozepíná křídla stříbroskvělá
a dotýká se tiše mého čela,
a více jemu vdýchá políbení
než na řeřabu hroznů v podjeseni.
Hloub v oko Tvé a hlavu u Tvé hlavy,
až sjel by s ňader živůtek Ti tmavý,
Tvou ruku tisknout, vlasy Tvoje plésti –
mé dítě, vím juž, co mi schází k štěstí!