Hloub v oko tvé a z něho v duši mladou
jsem zadíval se, a již snové kladou
mně na čelo svá křídla purpurová,
kterými v srdce vchází láska nová;
já s bázní slyším tajné jeho zvěsti
a sám se tážu, co mi schází k štěstí?
Hloub v oko tvé... Ó jeho na výsluní
mé srdce bují novou, vzácnou vůní,
jak poupě z jara trhá vazby těsné,
by rozkvětlo, než v náruč tobě klesne!
Hloub v oko tvé... Tvá duše z něho čistá
jak holubice, když se k letu chystá,
svá rozepíná křídla stříbroskvělá
a dotýká se tiše mého čela,
a více jemu vdýchá políbení
než na řeřábu hroznů v podjeseni.
Hloub v oko tvé a hlavu u tvé hlavy,
až sjel by s ňader živůtek ti tmavý,
tvou ruku tisknout, vlasy tvoje plésti –
Mé dítě, vím již, co mi schází k štěstí!