V duše svojí všecky vrstvy
jsem až ke dnu stoup’,
maně ptám se, kam lze ještě,
mohu-li jen hloub?
Jako Isis ve stu roušek
stála přede mnou,
já vše strhal puzen divnou
mocí tajemnou.
Až tu Psyche stála nahá,
oškubaný pták,
jenž se děsem chví a nemůž’
hnout se do oblak.
Tak tu stojí a se třese,
co dál bude s ní?
Kdož ví, o poledni v lese
tak se pěkně sní!
Psyše narostou zas křídla
v chvíli dumy té,
na písně se tóny slijí
v ňadru ukryté.
Nač bys reptal. Najdete se
s duší zbloudilou,
ať již třeba tam, co zve se
hrobem, mohylou.
Kam’s dřív nemoh’ vstoupit ani,
schůdné bude již...
v srdci klid a ujištění:
Nelze hloub ni výš!