Po bouři večer dýchal svěží vůni, červánků zář se do vln mořských lila, jak vyvřela by krev z hlubokých tůní. A věru, zlá bouř, divoká to byla,
zle řádila tam v horách na pobřeží, až ohlasem do přímořských skal bila, až záchvěv hrůzy po vln hřívě běží. Tam thráckých Amazonek lítá tlupa,
jež nahé na ořích hřmí bez otěží, v opilství vášně s hltavostí supa se vrhla na kmeta, jenž ve vavřínu dlel stínu, hraje na lyru. Však tupá
ku stesku starce dle vůdkyně kynu: „Hraj k tanci nám!“ druž maenad zajásala a spitá, jakby napila se blínu. V ráz s čabrak bujných ořů seskákala,
vlál větrem vlas a thyrsus letěl vzduchem a v divý tanec k paži paž se vzpjala. Však lyra kmeta zněla stejným ruchem, tou threnodií žalu, pláče, vzlyku;
jich plesný ryk lhostejným lovil uchem. Své duše okem v tom jen okamžiku byl zakotven, kdy na Erebu práhu se obrátiv, svou ztratil Eurydiku.
„Hraj k tanci nám, schlaď naši tance žáhu! Co nám tvůj kvil? – Hoj, slyšte, nechce hráti! Cos šeptá, bolesť v každém tváře tahu. Na jinou ženu nyní vzpomínati,
když nás tu zástup? – Hrát-li nechceš, s námi o závod s větry budeš tancovati!“ A jak se mraky srazí nad horami, tlum divokých žen v klubku těl a změti
na kmeta vrh se, jak furie samy svou oběť zmáčknuly by do objetí, tak oštěpy a thyrsy jak zeď pevná jej sevřely – On neustal však pěti.
Vlas, vousy, šaty rvala mu pěst hněvná, jej blátem smýkaly, pak tisíckráte proklály meči ústa jeho zpěvná a spité šílenstvím a vášní jaté,
jak šelma krev když uzří, řádit začne, jak vojsko v útoku, jež Ares zmate, na sebe začly v choutce krvelačné zle dorážet, o kmeta rvát se tělo,
až prachu sloupy tryskly v nebe mračné. A jakby v ohlas jejich boje hřmělo sta kopyt, koně jich se poplašili, v jich tryskli směs, tím rykem moře znělo!
Nad hřivou černou mihnul se prs bílý, blesk’ oštěp krví lidskou, krví zvěře a stejně zvíře jako člověk šílí. A jak sta blesků zažíhá se v šeře,
sta štítů blesklo ob čas mračnem prachu, tu kštice cár, tam hřívy nesly keře. A koleje cest stály v krve nachu. Tu z divé smečky, z příšerného lovu,
lev před kterým v svůj brloh zalez’ v strachu, z té změti, kterou nelze popsat slovu, se jedna z nich vyhoupla nad štít skalný v své nahé ruce hlavu Orfeovu!
V dál třeštil vypoulený zrak a kalný, tvář rozdupána thesalskými oři, vous sněžný krev a rmut! – Ó, pohled žalný! A žena s okem, v kterém pomsta hoří,
a s výkřikem, v němž orgie skřek výská, tu svatou hlavu vmetla ve tvář moři. Druž její v smíchu zatleská a vříská... Jak bouř se náhle v zuření svém zlomí,
když dub, král hvozdů, skácen se skaliska, své zhasí blesky a své ztlumí hromy, tak směska lítá zpět se do hor dala, jen oštěpy a přilby kmitly stromy.
Však hlavu svatou modrá vlna vzala, jak věncem obtkala ji stříbrem pěny, ji nesla jako v snách, ji kolébala. Vlas bílý s vousem plály operleny,
delfini hrnuli se v řadách za ní, byl azur modrý jako oko ženy. Zvěst lásky hudbou táhla mořskou plání, strom v květu plál, květ dýchal samou něhu,
jak větru ztišeného vzpomínání. Červánky tryskly v purpurovém žehu, v nich skála sněhobílá zahořela... V tom hlava Lesbických se dotkla břehů
a mrtvá ústa jedno slovo děla: „Eurydiko!“ – Břeh myrtami se stmíval a „Eurydiko!“ k moři tím pláň zněla. Vzpomínkou lásky vesmír v hudbu splýval.
Cookies on Poetry Cove