Již ztichly bubínků a citer zvuky,
již zhasly pochodně, noc temná, dračí
své křídlo rozkládá kol, jak v kraj kvačí,
a stínů za ní spějí černé pluky.
Co Herodias k ňadrům vládce tlačí
skráň znavenou, pták krotký, jenž jí z ruky,
co v síni hodovní vše ztichly hluky,
teď skřípla vrata, a tmou kdosi kráčí
na schodiště, jež mocné ve spirále
se zvedá z tmy, čís ruka velká, nahá
na míse hlavu vystrčila zlaté.
V tom šlehl nebem jas a letěl dále,
jak vlasatice tmou v oblohu sahá,
je žár to z luny či z té hlavy sťaté?