Svůj hvězdný pohár noc mi k ústům kloní, můj duch na práhu stojí v život jiný; kol hlavy mojí staré báje zvoní. Dech noci padá v srdce mého stíny
jak v čerstvé hroby z ruky přátel kvítí, jak hlohu bílé růže na ruiny. I skloním hlavu; slyším půlnoc bíti – však zároveň ó jaká píseň snivá!
teď žalné vzdechy, teď zas vlnobití, teď zvonů souzvuk, večer když se stmívá, šum stromů, noc když pláštěm svým je skryje, a náhle jásot, kvil a bouře divá!
Ne vlny pláč, když o břeh skalný bije, ne vichru hněv, když probudí se v lese, ne rozpoutaných živlů symfonie: Ta hymna v dál se nad svět spící nese
jak triumfu zpěv ode pólu k pólu, tak letí, hvězdy blednou, zem se třese... Ta divná píseň z nadšení a bolu a z vzdechů, kletby, jásotu a hoře,
v ní Bůh a Eblis líbají se spolu; v ní prales šumí, v ní burácí moře, v ní starých bohů kácejí se tróny... viz, v jejích tonech vzchází lidstva zoře!
Co svaté háje lkaly u Dodony a čím se v Delfách rety země chvěly, když ze slují dým vystupoval vonný; co přísným hlasem Eumenidy pěly,
když před křížem své Olymp čelo sklonil a Zevu z ruky bleskné padly střely; i kletby Kaina, jejž hřích světem honil, pláč lidstva před potopou na útěku,
čím v slunce vzchodu Memnon v poušti zvonil; co prorok viděl na své pouti v Mekku, čím stenal Faust, jenž kráčel mořem bludů, i Ahasver, jenž bloudil mořem věků;
vztek Samsona, když rozmachem lvích údů třás’ paláci, pláč proroků i dumy, i cynický smích Diogena v sudu: Vše v této písni stená, pláče, šumí,
lká, volá, vzdychá, zápasí a hřímá... Kde básník jest, který jí porozumí? Toť píseň lidstva! V ní ta vůně dřímá, jíž květy snů a tužeb jeho planou,
v níž lidský duch i Boha obejímá! Já slyším ji – a moje slzy kanou... Kam ona tajemná se píseň valí? kde její cíl? kde ztichnou tyto zvuky,
to proudění, vír vzdechů neustálý? Zda zápasících srdcí bouřné tluky, zda myslících hlav záchvěvy a snění, zda žíznících rtů prahnutí a muky
Bez odměny, bez vlahy, vyslyšení, bez útěchy, bez cíle, bez přístavu by mohly klesnout v propast zapomnění? Nač velduch světa oděn v světů slávu,
by andělů svých pluky hostil v ráji, by tato píseň zanikla v let davu? Čím v práci ducha lidské mysle plají, vše věčným jest! Tvé vzdechy anděl sbírá,
je andělové v onu hymnu tkají, jenž od věků nad prázdnem všehomíra se mocně valí rovna oceanu, v tu věčnou hymnu, která neumírá!
Kdo zabuší dřív na edenu bránu, zpěv andělský, či nářky milionů? Kam jde ta píseň? Myslíte že k Pánu? Já pravím ale: K lidstva pantheonu!
Ó věčná hymno! Tvoji první sloku lkal Adam, vyhnán od zápraží ráje, do ňader Evy hořkou slzou v oku. Tvým tonem hory zvučely a háje,
když Hellady svět padnul v rozvaliny, jím stenal v cirku barbar umíraje! Ó jaký div, když ztajen v noční stíny tě básník slyší, jak se valíš vzduchem,
že v jeho duši povstává svět jiný! Ó jaký div, že náhle tvorčím ruchem se chvějí ňadra jeho, spánky buší, že slzná rosa třpytne v oku suchém!
A tvoje tony když mu padnou v duši, že všecky jeho písně tvým jsou echem, že v tobě vše, co žádá, chce a tuší! Ó písni lidstva, jak máj vonným dechem
zem v ráj promění, strhá pouta z řeky, strom květy pokrývá a skálu mechem: Tak srdce moje, tvými zpito vděky, pták báječný svých křídel duhy střásá,
čím jemu smrt, čím prostory, čím věky? Jen v tobě život, vykoupení, spása, květ nadějí, plod činů, slávy tucha, duch, jenž jest pravda, srdce, jež jest krása!
Ó triumfe! Ó mysterium Ducha! On přichází! Ó čiňte stezky přímé! Ó dobou adventu jest naše doba! Jak v kolébce, on v hrudi vaší dříme!
On, který neví, co jest smrt a mdloba, v trůn nebes změní Promethea skálu a nachem ráje zjasní rány Joba. Pod jeho okem Dante v chmurném žalu
dá ruku Shelleymu, své peklo zboří, a oba světlem půjdou k idealu! A jako fénix vlastním ohněm shoří on nadšením, co tísnilo jej, stráví,
by v nové kráse vzletl k světla moři. Ne Memnon víc, ni pustiny keř žhavý, on člověku se lidským ozve slovem, a pouze básník bude kněz mu pravý.
Ó století, na které v lesku novém on zlatá křídla svého příští složí, by zem obrodil v světle myšlenkovém, zda poznáš jej? Krásnější z ruky boží
než druhdy vyšel, svého ducha květem se blíží, maje hvězdy za podnoží! A „Ecce Homo!“ podruhé zní světem! Ó básníku, jejž času vlnobití
sem vrhlo na stráž budoucnosti nové, ten krásný sen kdy přestane snem býti? Či pouze ty ve zoři červánkové se kolébáš a vidíš jitra divy,
co ještě v tmách se brodí národové? Či pouze tvůj dech ve nadšení živí ten oheň Vesty na oltáři krásy, a v stínech blesky tvůj zrak vidí snivý?
Jest jitro juž? jsou naplněny časy? jsme hodni slavit Ducha slavné příští? jsme otužilí zírat v slunce jasy? Snad místo blesků se jen meče blyští?
a co ty zoveš červánkovým nachem, jsou pouze krve brody na bojišti? Tlum žebrákův jde posud lidstvo prachem a v propasti svých záhad darmo spouští
svit myšlenky! Zda nechvěješ se strachem, že zpěv tvůj bude pouze hlasem v poušti, jenž bludičkou se mihne na močálu jak luny paprsk v lesa temném houští?
Kam potom půjdeš?....... .......Dále k idealu!
Cookies on Poetry Cove