Jak štěstí vzdálené tvůj obraz dívá se na mne se zdi; poslouchám, jak zpívá v mém krbu vítr, stená, hučí, duje a každým tónem cosi vypravuje.
Snad je to dobrý skřítek mého domu, jenž vypráví mi snění holých stromů, jež pod mým oknem v sněhu samy stojí. Ten zvuk tak tklivě mluví k duši mojí,
ba řekl bych, to lásky mé duch strážný, jenž chce mi do snů vykouzliti vážný a tichý obličej tvůj plný krásy. Kdos v symfonii spřádá různé hlasy
a mluví větrem. Neptám se juž více; jest ve všem život: v drsném řvaní lvice i v jasných zvoncích dětinného smíchu. Poslouchám zbožně, jak to kvílí v tichu,
jak praskne uhlí, jak jisker dešť šlehá. Mé jizby teplo na mé skráně lehá, v dlaň zvolna klesá unavená hlava a v snění tom cos ucho rozeznává,
hlas dojemný, jenž praví: „Čelo zjasni, věř, vyplní se tvoji snové krásní, jen malou chvilku a v té pozdní době kdos milý známý přisedne si k tobě,
přes tebe spustí dlouhé vlasy dolů a budete zde oba sedět spolu, jak ptáci dva na jedné sedí sněti a jako po tmě sedávají děti.
Kdos bílé ruce dá ti kolem šíje a jako pták, jenž z dívčí ruky pije, tvůj pohled v jejím zakotví se oku, pod dlouhým vlasem, jenž jí padá k boku,
ty nožky její chytíš ve svou dlani jak leknínu dva květy; ambry vlání tě z jejích ňader opojí, až stmívat se bude zrak tvůj. V krbu stajen zpívat
já budu vám o věčné kráse jara, jak příroda se o milence stará, co květů, hnízd, co vůně pro vás chystá. V snách dovedu vás na milá vám místa
a budu mluvit o vod zářném lesku, o písni skřivana, křepelky stesku, o lesů svěžím a hlubokém dechu, o vonném klínu pohostinných mechů
a tajných stezkách, jež se v houští tratí, o tichu skal, jichž vrásky slunce zlatí, o záři hvězd – jak uzřím však, že nahne se její hlava k ňadrům tvým, že táhne
noc, která věsí sny na vaše oči: hned dechnu v krb, až jiskra z uhlí skočí, na lampu vaši silným váním dychnu, vás nechám štěstí vašemu a stichnu.
Cookies on Poetry Cove