Jak hlahol trub a bubnů, choral zvonů,
jak věčně padající vodopády,
jak tisíc lvic, jež řvou a skučí hlady,
bouř ptačích křídel, pokřik milionů,
zde tisíc různých proplétá se tónů,
tu zní, tam volá a burácí všady,
a z této hymny, vichřice a vády
cos ohlasem zní sinajského trónu:
„Jsem nekonečná, valná symfonie,
dech boha s mými větry v souzvuk splývá,
tluk jeho srdce s mojím v zápas bije.
Jsem hossana, jež nikdy neumdlívá,
jen s hrůzou básník vnad mých kalich pije
a bezdnem mým se v nekonečnost dívá!“