By jednou mělo bezpráví
si zasednout na stolec vlády
a nehouk’ mu hrom u hlavy
a nebe bylo čisté všady:
tu jistě přec by mstitel vstal,
z propastí by to znělo
a echem z lesů, pouští, skal
i z moře by to hřmělo:
My protestujem!
My, již pro velké ideje
jsme heroicky umírali
a nesli pal i závěje,
pranýře hanby objímali,
my z bojišť celé země všech,
my krví ještě rudí,
my bychom hlasem byli v spěch,
jenž mrtvé právo zbudí:
My protestujem!
Neb darmo nesmí lidská krev
vzplát v rozhorlení velkém, svatém,
a prýštiti se ze všech cev,
když právu bezpráví je katem.
Co prolito jí od věků,
zas vzkypí v příští dobu,
a přijde v pomoc člověku
a mrtví houknou z hrobů:
My protestujem!
A opuštěných pláč a ston
a chudiny vše děsná bída,
vše velký k odvětě jest zvon,
Nemesis provaz jeho hlídá.
Kde padl děd, tam stojí vnuk
a ten juž provaz chytne,
až k nebi výkřik sterých muk,
hlas milionů vzlítne:
My protestujem!