V každém srdci zpívá hlas
jásavý i varující:
Chvíli ztichne – zazní zas
v mraku dne i při měsíci.
Snadno jest, ho přeslechnout,
lehko, vyhnout se mu snadně,
vždy jej slyšíš v srdci dout
nebo šepotat až na dně.
Říkali mu: Svědomí,
ať si hřměl, či šeptal zticha,
do Věčnosti průlomy
v něm si otvírala Psycha.
Ona, která v nitru tvém
s rozžhatou vždy lampou chodí,
shonem tvým se pachtí, snem,
je ti magnetem i lodí.
Po čase vždy ozve se
věčně svěží, věčně mladá,
stromem žití zatřese,
zda z něj plod či listí padá,
a to je ten tichý hlas,
zpívající v srdci vezdy,
v bouře tmu i v jitra jas
blednoucí jak tiché hvězdy;
práva hlas i dobroty
vlídné, sdílné ke každému,
chléb, jenž sytí životy,
zdroj, jenž dává sílu všemu;
z ranního ti zvonu zní,
z drozda písně v jarní trávě,
ať se smráká, ať se tmí,
ukazuje k Slunce slávě.
V tobě Psyche živa jest
s celým Kosmem bratří tebe...
než v sled halí tě v plášť hvězd
celé, otevřené nebe!