Jak chudák údy svoje kroutí
tam na provaze těžkou poutí,
jak oči v davu kolem točí,
mníš, s lana spadne již neb skočí.
Však nad hlav tisícerých strží
on magickou se silou drží,
ve dlani bidlo krok svůj řídí,
jen to zří a ne zástup lidí.
A potlesk vítá-li jej záhy
před ukončení jeho dráhy,
on dolů nesmí ani stranou
svou tvář odvrátit malovanou.
Ni poděkovat v levo, pravo...
Jen bidlo v před a za ním, hlavo!
Jen pevně, noho, v jistém kroku;
jeť jinak mrtev ve hluboku!
Až dole když jest, pak se sklání,
sta hubiček posílá dlaní,
tvář stáhne ve škleb hysterický
a potlesk hltá frenetický.
Však co si myslí – těžko říci!
Dnes tak a zítra s klidnou lící
v plen náhody svůj život sází,
ten potlesk, vím, jej v duši mrazí.
Jej v duchu zřím, okřídlen letí
ku ženě zpět a ku dítěti
a cítí, jak je v duši svato,
svůj život denně sázet za to!