Na starých mapách v rohu psáno bývá,
kde kraje neznámé, kde prázdno zívá,
„Zde lvové bydlí“. Často v těžkém snění
před naivností dávných pokolení
jsem stával. Časem básník všecko chápá.
Zda není srdce lidské jak ta mapa,
i v něm jsou kouty neznámé a cizí,
kam láska nevnikne, kde soucit mizí
a jistě lvi tam jako v poušti bydlí.
Směs divých potvor: Závist bije křídly
jak harpye, vztek zuří, tygr lačný,
a záští, vlk, jsouc kryto dumy mračny,
tam cení ostré, krví rudé dásně.
Kout děsný jako z Danteovy básně,
kruh nejhlubší, kde tma a děs a ledy.
Jak mnohý badatel juž bděním bledý
na místo s nápisem tím zřel kdys v bázni!
Já chvěju se, kdy v hloubi srdce zazní
řev strašlivý! – Však ticho, posud spějí,
jas v oku plá a úsměv v obličeji
a duše jako děcko ve snu dýchá.
Snad usnou docela. – Jen zticha! zticha!