Ó hvězdo, která jako opál snivý
se míháš v kštici noci, jež se blíží,
co míru, touhy, sladkých snů se níží
z tvé mírné záře v duše jako v nivy!
Bez tebe kraj by pochmurný a divý
jak zašlá freska tměl se, kterou plíží
se děs a smrt! Však jako lampa v chýži
tká v nebe idyllu tvůj paprsk tklivý.
Ó jsou-li přece tam na hvězdách duše,
zda vědí, jakým silným křídlem touhy
k nim zalétáme v obavě i tuše?
Čis, hvězdo snivá, pouze odprysk pouhý
pralátky, již sfouk’ věčný kovář buše,
by plála v tmách co křemen na dně strouhy?