Zřel velkou ženu státi ve svém snění;
ač silou obří klenul se bok její
skryt hnědých vlasů hustém ve ručeji,
přec tváře nesla známky unavení.
Plec sehnuta jak těžkou prací denní
a svaly strhány se trapně chvějí,
v zrak neznámých hvězd se jí svity lejí,
jak soucit v porod věčný, věčné mření.
I cítil v srdci vzpláti velkou lásku,
a soucit nesmírný ho schvátil jemně,
že byl by zlíbal každou její vrásku.
Zpěv skřivánka jak nad zoraným polem
jej zbudil – Kdo jsi? ptal se s těžkým bolem.
Zjev prchnul již. Hlas neznámý děl: Země!