Herodice.

Nad Alfea břehy květnatými jaký šum a shon a rej a hluk! Divá réva úponky kde stými šatí mnohý rozložitý buk,

tam se tísní žen a dívek davy, zlatovlasá vedle tmavé hlavy, zralé vděky, dívčí půvab smavý, v to zní kynorů a fléten zvuk.

Cypselus kde velké město vztyčil k poctě matky země Cerery, v kultu krásy řecké dívky cvičil, podřídiv jí zájmy veškery.

Ne víc do závodů atletové paže tuží, tady v boje nové vděky žen se řítí, lásky snové pučí v stínu jejich nádhery.

Krása ženy jako hudba tichá v duši měkkou padá lahodou, ať ve ňader snivé vlně dýchá jako bílý lotos nad vodou,

ať se kmitá hvězdným třpytem v oku, ať se klene srpem ladných boků, ať se vlní v tance vírném kroku, krása vším jest božstvím, svobodou!

Fletny zvuk a těsné roucho padá, klekněte, zde krásy velký hod! Půvabů a vděků Iliada rozplítá svých zpěvů chorovod.

Lidské tělo – dithyramba něhy, růže zóry i Taygetu sněhy, Moře krásy! Kde jsou tvoje břehy? Venuší sta chvátá o závod.

Věru snadněj Parisovi bylo, bohyň tří když pronik’ luzný taj, trojí světlo krásy naň se lilo, trojí písní krásy zvučel háj;

zde však bohyň řada nepočetná, ženských vděků niva celá května! Ó jak vysmívavě volá fletna, ohlasem až vzdálený zní kraj!

Zatajte dech! Kdo as vítěz bude z této krásy nesmrtelné pře? Líčko bronzové či nachem rudé, hruď, jež touhou jásá nebo mře?

Ticho! – Každá se i vody leká, plaše zří tam vděky své a čeká, ptáci pějí jen a šumí řeka – Kdo as zvítězí v té kruté hře?

Poslední tu v kruh jich Herodice vstoupí, zrak jí plane v předtuše, zlatá kadeř vroubí žhoucí líce, z ní jas proudí všechněm do duše,

a jak zvolna spouští k zemi šaty, až jí pláštěm jen vlas dlouhý, zlatý, všecky cítí hloubku svojí ztráty a všem zazní na rtech: Venuše!

Herodice! Jaké moře krásy musilo se z těla tvého lít, že i družek závist přemohla jsi, podmanila vášeň, vůli, cit?

Nyní zbylo z krásy tvé jen jméno. Však to stačí sotva vysloveno, aby nesmrtelnost, božství věno, věčný vavřín na tvé skráně slít’!

Věky přešly. Člověk jiné modly vztyčil na trůn svého sobectví, v chrámech jiných jeho noha prodlí, jiný laur jej vede k vítězství;

básník pouze, krásy věrný sluha, nechť tma kolem i poroba tuhá, její stopu zří, zkad božství duha do hvězd pne se vítězně a skví!