Hermes, olympických bohů
tajůplný,
okřídlenou klade nohu
lehce na nivy i vlny;
vůdce duší neunavný,
jak svět dávný,
jako člověk mladý jest.
Nepenthu květ spjatý k skráním,
berlu v ruce,
jde, hrnou se stíny za ním;
jedni v klidu, jedni v muce
po života těžké práci
v resignaci
mdlí zlé břímě dále nést.
Tiše, tiše k vlnám Lety
zvolna táhnou,
unavené svadlé rety
zapomnění píti práhnou,
zapadnout v sen věčný, sladký;
on však zpátky
v spleť se vrací lidských cest.
Klepe na paláce, chaty,
v města hlučná
zabloudí, kde pohár zlatý
strun provází píseň zvučná,
host je pouští, v nouzi, psotě,
o životě
kde zní plachá, matná zvěst.
Dotýká se kraje lodí
v moři šírém
a z nich rovněž duše vodí,
by se věčným zpily mírem;
bleskem zde a jinde střelou,
ztápí v stmělou
noc je, v odplatu či trest.
Sám vždy klidný, bez účasti
stejně dělný,
tichý umí světem třásti,
sám jako smrť nesmrtelný,
lhostejný, kde mysl líná
i kde zpíná
v hněvu zaťatá se pěsť.
Náhle z kraje němých stínů
zvedne nohu,
z Heby usmívá se klínu
na Olympu, v středu bohů,
čelem, jež se stíny stmívá,
náhle splývá
tříšť mu nesmrtelných hvězd.