„Ba vše jest v proudu, vše jest v stálém toku,
to pochopíš-li, pochopíš mou sloku,
jak jedna druhé v hbitých kroků reji
si ruku dají, pouť mou provázejí,
a jako ony z urny duše tekou,
tak všecky zjevy žití valnou řekou
se potkávají, splývají a mizí.
Na stavu Nekonečna v jedné přízi
z tmy v světlo jdou a skanou v jícen tmavý
a jejich pouť se nikdy nezastaví,
neb mroucí podá sotva zrozenému
nit života a s ní klíč k taji všemu.
Však tento rovněž tu nit nedopřede,
taj neotevře, ať si jak chce vede,
zas vlnou splyne v celém vlnobití,
tká život všech, když myslil, na svém žití
že pracoval v tom ustavičném vření,
v tom porodu a přechodu a mření.
Taj bytí všeho dole na dně leží,
jak děcka úsměv záhadný a svěží,
že sama sfinga Smrti jistě trne,
zříc, v jakou propast se to všecko hrne,
na života proud divoký a dravý,
jejž černou dlaní svojí nezastaví...“