HENDECASYLABI.

Tak usouzeno jest a nejsladšími rty, jež jistě k líbání jen zde jsou stvořeny, že v pose tajemné vždy věštce, proroka mám kráčet světem tím ve vážném strnutí,

já, který přírodu a přirozenost jen a pravdu především v své písni miloval. Tož zmlk’ bych raději. Též nechci s velkými se srovnávati v snech, ač se mnou stáli by

v při této. Básník jest vždy žití vykládač; ten nejčestnější z všech mu název budiž přán. A život moře jest a jistě mnohotvárné! Tak básník západ zří, jak v barvy zažehá

svět celý, obloha jak hoří požárem, jak moh’ by mezi tím v svém vznětu hymnickém přehlédnout, kolem že jde dívka vesnická snad z žní se vracejíc? A mladá dívka ta

má ňadra bohatá a lýtko čarovné! To, kdyby moudrý byl, by básník zamlčel neb nechal pro sebe, a vážných matron hněv by nesnesl se naň, na mravní ceně své

by tolik neztrácel a na své pověsti. Nuž, takový jest svět a lepším nebude, však v útěchu nám vždy to bude jediné, že také básníci se sotva polepší.

Ty, dívko, dál se chlub s tím lýtkem čarovným i s ňader plností! Zrak básníků zří vše a správně ocení. – Žij, pravdo života!