Jak mohu v letu zastavit svou ódu,
jež neustále v Helladu se vrací,
v snech Platona se modrým křídlem ztrácí
a přes rameno hledí Hesiodu?
Jak necítit mír, harmonii, shodu,
kde myšlenky jsou volny jako ptáci,
kde láska lásku bez pout ráda splácí,
kde žije se a bije pro svobodu?!
Kde národ bohů z ruky Praxitela
jak prales lilií v šer časů svítil,
kde tento život byl sám cílem sobě;
kde v číši, jež se rudým vínem tměla,
se mladosti zas celý požár vznítil,
by, Anakreonte, šleh’ v píseň tobě!