Sen nesmrtelné krásy často dotknul se duše mojí, ať v pralesů šeru jsem poslouchal, jak mísí v žalmy sosen se zádumčivá píseň ptáka v keři,
ať na pobřeží moře s větry v závod nad hřebeny vln divě rozpěněných jsem vesel těkal s mořskou vlašťovicí, ať z rumů starých, zapomněných hradů
jsem plašil stáda havranů a kání, ať v zadumání často o půlnoci v mé prosté jizbě narudlý svit krbu se díval se mnou v zpěvy Ossiana:
vždy v jako lehké, průsvitavé mlze sen krásný mih’ se před znaveným zrakem, já chtěl jej ale celý obejmouti, jej nesmrtelný smrtelnou svou páží,
jak, poupě nebes, by pad’ na mé srdce. Já zbloudil za ním v prales poesie, a léta jdou, co toužím, hledám, volám, a náhle nyní, nevím, zda mám věřit,
má Heleno! on kyne mi z tvé tváře jak ztracený ráj, jak vzpomínka vonná. Když na tě zřím, jak unavený vedrem bych usednul si v chládek pod kaskadou,
jež v milionech brillantových slzí do mechu prší a na svěží zeleň. Ó sne můj čaruplný! v ňader dmutí, v tvém pohledu, v tvém úsměvu, v tvé chůzi
se lije na mne harmonie světa, tvé každé hnutí tak mou duši jímá, jak zřel bych růže květů sněhobílých se v zlatém vzduchu houpat na jabloni,
jak v horách v jeky vodopádu hlasné ze vzdálené vsi po západu slunce zvon svatvečera spěl by k mému uchu. Tvá bytost étherická, plná bájí
a luzných snů a lahody a těchy, se zjevovala jistě Platonovi ve průvodu myšlének jeho věčných. Tys jako modrá květina se chvěla
nad ložem Novalise, mořem věčna když před lety jsi letla zářnou hvězdou, tu za oasu v této dlouhé pouti jsi vyvolila duši Rafaela.
Ó nedivím se více, tolik něhy že z jeho duše proudilo se valem; neb tam jest lehko nesmrtelným býti, kde tvoje krása rosou jest i sluncem.
Ó Heleno! jak věčné lampy světlo, jež před oltářem zlatým svitem hoří, proniká stěny úbělové vázy, až v růžového nachu dlouhé proudy
se noří oltář, strop i stěny chrámu: tak duše tvojí nesmrtelná krása proniká útlé tvary tvého těla, vše na tobě oblévá divným kouzlem,
tvůj úsměv krášlí, hoří ve tvém oku, že vliv a kouzlo, blahá tucha krásy se kolem tebe na vše strany vlní, že každý, kdo tě spatří, okouzlený
se přizná rád, že nejhroznější trudy, smrt nejtěžší a zapomnění věčné by nesl rád za stisknutí tvé ruky, jež provázel by úsměv tvojích očí.
Juž ustávám v svém snění. Chci jen mlčky, jak v zvyku mám, tvou pozorovat krásu, jak bezstarostně kolem nás se vznáší; chci těšit se, že smím tě obdivovat
a tušit, v tobě moje sny a touhy, můj celý život, moje poesie, že spějí v domov, vracejí se k zřídlu.
Cookies on Poetry Cove