Vždy reky vítat na Olympu prahu,
vždy s plnou číší nektaru v své dlani,
vždy na rtech dětských stejné pousmání,
vždy v očích slastí elysejských vláhu;
vždy jiným růže něhy metat v dráhu –
ó lépe slední Dryadou být v stráni
a těkat útesy hor, žírnou plání
i Faunu třeba klesnout ve nástrahu.
Co platno mládí a co krása platna,
když nelze užit kouzel jejích vděků,
i sama nesmrtelnost štěstí nudí.
Jeť Io šťastnější, již touha chvatná
štve v šílenství, i Helena, tmou věků
jež věčnou žízeň lásky v ňadrech budí.