Když podmanil si Salomon vše satany a džiny, když hvězdy nebe spočítal, vnik’ v moře prohlubiny, ze Saby moudrá královna, jež před ním oněměla, s ním vlídně když se loučila, to do ucha mu děla:
„Znáš, králi, všecko! Před tebou Bůh stojí jako ďábel, a neznáš strom jen života, jenž ční tam, kde byl Bábel, v tom stromu tam dva zakletí se andělové tají, ti pravou podstať života a zdroj a cíle znají.
Ten jeden nocí oděný, ten nazývá se Harut a druhý světlem zářící, to bratr jeho Marut, ti oba stáli nejblíže, když Jahvé tvořil světy, když nad hlinou, zkad člověk vstal, se zachvěly mu rety.
Neb původně Pán z člověka chtěl vyšší bytost stvořit, před kterou trůny, knížata se měly s úctou kořit, měl člověk po něm první být, syn, pravý dědic boží, měl slunce mít za diadem a měsíc za podnoží.
Do hlíny dechnul Hospodin, ta začala se chvěti, neb dechem jeho pohnula se láska v kalné změti. Pán pravil k duchům: Klekněte, teď překonat chci sebe, však Harut smál se s Marutem, až chvělo se kol nebe.
A jak dech’ Jahvé, Harut dech’ a rychle Marut za ním, a dech jich zkazil závistný, co bylo tvůrčím pláním, a člověk povstal v kráse své a síle – ne však celý, půl hmota věčně spoutaná, půl seraf zlatoskvělý.
Tu rozhněval se Hospodin, že v největším svém díle byl schvácen těmi Iblisy a zmaten v svojí síle, je s neb svrh’ a zaklel v strom na místě, kde pak Abel od bratra bídně zabit byl a pozděj kde stál Bábel.
Jak pravila jsem, všecko znáš, ó velký Salomone, jak před měsícem hvězdy jdou za tiché noci vonné, před tebou světa národy se koří v šírém kraji, jen ty dva neznáš anděle, jež cíl života znají.“
To řekla mu a odjela s velbloudy, se soumary. Král zůstal, v srdci divý žal a v hlavě divé žáry, jej nebavilo žezlo víc ni Jehovy chrám nový, ni citaristů, pěvců sbor, ni prorok s věštby slovy.
Jej nebavily vinice, kde druhdy v luny svitu svou navštěvoval zářící a černou Sulamitu, jej nebavily cedrových paláců zlaté síně, ni nahé před ním tančící egyptské otrokyně.
Banaju k sobě zavolal, když večer se juž šeřil, mu Jerusalem chrám i tvrz a celou říši svěřil, a nikdo neměl věděti, že jako poutník prostý se vydal cestou k Bábelu přes pustiny a mosty,
že jako žebrák putoval od vesnice dál k městu, jak cizinec se vyptával, kde pravou najde cestu, až zemdlený a vysílen po dlouhé stanul pouti, po zmatku lidských jazyků kde v prach se Bábel hroutí.
Věž gigantická v rozvalech se táhla v dálku tmavou a vítr smutně pohrával po římsách s hustou travou, co kamenem bys dohodil, fík tměl se zakrsalý a větví jeho rozsochy jak ruce tmou se zdály.
V tom stromě směrem k východu byl zaklet černý Harut, v tom stromě směrem k západu byl zaklet bílý Marut; tam oba věky sídlili a často v noční chvíli své kletby slali ku hvězdám, kdy šakalové vyli.
Ku stromu přišel Salomon, on přišel od východu, a na kmen tiše zaklepal: „Já král jsem lidských rodů, ty promluv, černý anděle, rci, ký je pramen žití, ký jeho cíl jest poslední, dej vody, já chci píti!“
A ze stromu to zaznělo jak v lučině a listí, když ostrá kosa sekáče se zamihne a svistí: „Cíl všeho nic jest, k čemu shon, cíl všeho noc je tmavá, jeť vesmír růže obrovská, jež věčně opadává!“
I podivil se Salomon, na druhou přešel stranu a na kmen tiše zaklepal jak na zavřenou bránu, a opakoval prosbu svou, a z hlubin přetajemně zněl filomely sladký hlas tak dojemně a jemně:
„Cíl života zas život jest, nad kosti, prach a lebky zas plný rozvlní se klas i travin hedbáv hebký, den triumf všeho zářící jest v prozpěvu i jase, jeť vesmír růže obrovská, jež věčně otvírá se!“
I podivil se Salomon a zas šel ku východu a ptal se: „Kde lze najít mír a souzvuk, lad a shodu?“ A z kmene v odvet zaznělo: „Jen v hrobě, tam se smíří jen všecky žití protivy; kdo moudrý, tam jen míří.“
A stejnou řekl otázku na stromu straně druhé, a vesele to znělo zas: „Jen bojuj v seči tuhé, číš plná pak tě odmění, až v pokraj naplněna, a spona, jež vše zavírá, cíl všeho, krásná žena.“
I podivil se Salomon a vážil řeči obě: den Marut byl a Harut noc, i pravil tiše k sobě: „Ti oba teprv celek jsou, ti oba dohromady jsou člověk celý, úplný, ó budu dbát jich rady!
Když nejživěji hárá den, noc dostaví se sama, když radost bývá nejčistší, tu v sled nás lítost sklamá, číš na dně hořkost ukrývá i nejvíc oslazena, jak popel ve své hořkosti je nejkrásnější žena.
A věru, nemoh’ Jehova své dílo celé stvořit, a nemoh’ Marut s Harutem se práci jeho kořit; je Harut muž, tma, odboj zlý, a Marut žena, něha, a z obou podstať života nad slunce jasná šlehá.
A nemoh’ v tvoru jediném ty různé sloučit spory, tu Harut jemu v cestě stál, tam Marut vzpjal své vzdory, a člověk zůstal troskou jen, a proto musí sníti po celý život, kterak má své prázdno vyplniti.
A pravdu mají oba dva, zlý Harut, Marut měkký; vše nic a prach a věčné zas jsou ženské smavé vděky, jen v hrobě mír a odtucha po vášní burácení, však přece sladší na ženských jest ňadrech zapomnění.
A pouze ten, kdo obojí můž moudře v dlani svážit, znát hořkou stránku života a po sladké se snažit, ten ráno moudře před bohy, před ženou v noci klekne a smíchem Marut, kletbou zlou jej Harut nezalekne!“
A odešel zas v město své, a pamětliv té rady líp doved’ pohár ocenit i Sulamity vnady, však počítaje polibky na nahém dívčím těle, jak ambry zrna pouštěl z úst verš hořký kazatele.
Cookies on Poetry Cove