Aj, odkud sešly se tu
z celého světa krásky
ve mládí luzném květu
v daň smutnou smutné lásky?
Gruzinka usmívavá
jak dítě vděků plna,
jak motýl lehká, hravá
a těkavá jak vlna.
Řekyně vzácné krásy
jak oranž temně zralý,
jak noc havraní vlasy,
zrak, slunce úpal stálý.
A plavé, prostovlasé
též dítě od severu,
spí symbol v její kráse,
taj v očí její šeru.
Ta leží polonahá,
ta v zrcadlo se dívá,
zrak oné noc je vlahá,
jež hvězdné báje skrývá.
Ta cosi roztržitě
svým družkám v taji šeptá,
ta nožkou bosou, dítě,
koberce řasy deptá.
Ta čeří chladnou vodu,
již chrlí dračí hlava,
ta k spirale zří schodů,
snad pána očekává.
Však hrdě u zdi v říze
až po krk zahalena,
zde patříc na vše cize
dlí černohorská žena.
Zde ona sfingou jesti,
jí v očích hrůza čeká,
šat pod zaťatou pěstí
se chví jak větrem řeka.
Ty oči plny hněvu,
jak stín zde stojí sama
a v druhých žertu, zpěvu
je zkamenělé drama.
Dost času má, až na ni
v haremu dojde řada,
až strhnou šat, kol skrání
jenž malebně jí padá.
Dost času, handžar skrytý
až rudou vlnou blyskne!
Teď tlumí svoje city
a k zdi se mlčky tiskne.
Zří rodné svoje svahy
bystřinou krve zryty,
chat spálených zří prahy,
zří hlavy na kůl vbity.
Zří oheň na obzoru
a krev na krbu doma,
v svém nehne hlavou vzdoru,
v svém bolu nehne rtoma.
Ji eunuch šedobradý,
bič jeho nepoleká...
Slovanstva symbol tady
v svém němém bolu – čeká.