Hakon.

Kolem dubů stověkých stín mračný a skal divé spousty skupeny, v mraku pouze sup se mihne lačný, slizký had jen shnilé přes kmeny;

v šeru, kde svit denní zhasíná, na oltáři skalném osamělá příšerně se bělá v klamném svitu luny socha Odina.

V trávě šum, viz větve níž se chýlí, kdo se blíží pružném po mechu? Husté kapradí a bujné býlí kloní se a zvedá v pospěchu;

slyš, klesť suchá praská pod kroky, silná ruka větve rozhrnuje, a jak z tmavé sluje z tmy plá žhavý zrak v stín lesa hluboký.

Každý zná ten pohled, to jest Hakon, každý zná tu smělou, pádnou pěst. Šílenec! což nezná kněží zákon, kdo v háj boha vkročí, ztracen jest!

Teď zde stojí, skráň mu plápolá, pozdě juž své tuší nebezpečí – srdce buší v křeči, strhaný zrak plaše těká dokola.

„Odine!“ tak volá hlasem vzdoru, „před nikým já svoje koleno nesklonil jsem! v živlů běsném sporu, když tvé jméno kněžmi slaveno,

jediný jsem trval v mlčení! O nic neprosil jsem nikdy tebe, nech si svoje nebe, noc i den, vůz vichrů, blesků spřežení!

Nikdy ani nemyslil jsem ve snu, že se octnu tady před tebou, v slzách žalu zdrcený že klesnu a tvou dám se šálit velebou.

Ale běda! vlast má v okovech! Jsi-li bohem, zbav ji od pohromy, či snad tvoje hromy nepřehlušil její ston a pláč a vzdech?

Ne pro sebe, jejím pouze jmenem žádám tebe jednu za milost: síla obrovská nechť mým jest věnem, dokud vrahů domov není prost!

Překročil jsem háje tvého lem, v pýše svojí vzlet’ jsem nad člověka, vím, smrt na mne čeká: – svobodu dej vlasti a můj život vem!“

Ticho kolem. V svitu luny bledém smutně každý strom se k nebi pnul, tu se zdálo, ve skal stínu šedém jakby Odin zvolna hlavou hnul.

V trávě, listí náhle divný rej; – či snad v záři měsíčného světla přes tvář boha letla kvapná stínů hra, či přelud šálí jej?

Ale div! než Hakon hlavu vztyčí, v pružnou ocel tuhne každý sval, v ňadrech síla milionů klíčí, paže jeho rostou v svazy skal.

Jedné ruky vzmachem se skály staletý dub vytrh’ od kořene – ha, juž v dál se žene jako anděl smrti v zápas zoufalý.

Než den třetí za hory se sklonil, seč se rozvlnila zuřivá, o mlat kamenný meč pádný zvonil, duněl štít a hřměla kladiva.

Slunce vzešlo. Vlast juž okovů zbavena jest. Hakon v křiku slávy jásající davy dělí lhostejně a spěchá k domovu.

Tam jej čeká duše jeho žití, jeho nevěsta. Hle, jde mu vstříc. Jedním skokem Hakon k ní se řítí, objímá ji, líbá vlas i líc.

Ale běda! z tváře ruměné prchá nach a z štíhlých údů vláda, bez vědomí padá jemu v objetí jak poupě zlomené.

Mrtva klesla. Jak tu Hakon zočil silou svou své blaho zničeno, jako zubr poraněný skočil, v náruč vzal to sladké břemeno;

ale divem náhle zhasíná plamen síly v něm a sotva v kleče milenku svou vleče ve zoufalém pláči k soše Odina.

Vkročil v háje klenbu šumnou, tmavou, prošel kněží, vojska směsicí, zajatci, jenž se skloněnou hlavou k hořící se brali hranici.

Stichly zpěvy, utajil se ruch, k nohoum boha klesnul Hakon s tělem, a pak s hrdým čelem vzpřímil se a mračen stál jak nad ním bůh.

„Odine, jsme vyrovnáni spolu, vítězně ti vrhám pod nohy oběť pomsty tvé i svého bolu; ve své moci jak jsi ubohý!

Volnost plá na štíty našich hor! Co můj život! – krůpěj pouhá v moři...! Hranice juž hoří! Za tebou i do Valhaly jde můj vzdor!“

Domluvil a ku milence svojí sklonil se, ji objal rameny, políbil ji v citů divém boji, jeden skok a vrh’ se v plameny;

zástupem křik letí, žasnutí, bojovníci, kněží v zmatku plachém utíkají strachem... Jen bůh na své skále stojí bez hnutí.