„Otevřtež, milá sousedko!“ Kdos z venčí v okno klepe. „Co slyším, vaše nemluvně že zrodilo se slepé?
Ó vím já dobrý prostředek! Kde studánka je hadí, pro bezpečný si dojdem’ lék tam do skal, do kapradí!
Jen hadů nesmíte se bát, těch je tam do sytosti, a lekat nesmíte se, stát, když uvidíte kosti;
jen chutě mezi balvany najděte cestu berlí, tam, kde jsou v jícen rozklány, tam studánka se perlí.
Jak černý křišťál voda je, však průhledná a čistá, ni vážka nad ní nehraje, ať neuvidím Krista!
Však sílu tu má zázračnou, slepým jí potřít zraky, zří slunce hned, směs oblačnou i matičku svou taky!
Ta voda proto čistá jest, že v skryté ve kapradí se shlíží pouze záře hvězd a koupá plémě hadí;
tam čistí sobě zrak i sluch, by zřeli, léč kde vstává, by slyšeli, v půlnoční vzduch jak roste tiše tráva!“
Nešťastná matka vstala v ráz a slepé dítě vzala, a tmavou nocí přes klest, sráz se s družkou ubírala.
Kol nebetyčných skalin svor se jedna k druhé řadí, u pat jich dřímá hadí sbor, dál studánka sní hadí.
Jich projít středem! Hadům sen spjal víčka v této chvíli; plál měsíc jako plný den, již v tůň se matka chýlí:
„Ó vodo, dobrou vodou buď, zrak navrať mému děcku, dám za to život, Bůh to suď, i lásku matky všecku!“
Již víčka děcku potírá vodou studánky hadí, hle, dítě oči otvírá a ústka v úsměv ladí.
V tom děsný sykot uslyší za sebou bědná máti, zří hadů změť – kéž pospíší – však darmo! – blíž se hnáti!
Jak drahokamy zaplane zlá zeleň jejich očí, zří jazyky jich dvojklanné, jak za lupem se točí;
v tůň dítě spustí zděšena, skok! – sama za ním spěje, a hadí syk... slyš, ozvěna jak příšerně se směje!
Cookies on Poetry Cove