Strž viděl v osmém kruhu pekla
pochmurný Dante, z děr všech skal
se snula hadů smečka vzteklá.
Krok hada vzbudil, jenž tu spal.
Ti v kotouče se hrůzné pletli,
zněl pustou strží jejich syk,
v tmu ztráceli se a v tmu létli
a lačnější vždy v každý mžik.
Kdo života jsi kalen poutí,
čta rozuměj, v své srdce hleď,
co tam se slizkých hadů kroutí,
znáš příšernou těch plazů změť!
Kde vzali se tam, ret se třese,
jen cítíš, hni se tam či sem,
z nás každý svou strž hadí nese
ach, v srdci svém, ach, v srdci svém!