„Odi profanum vulgus“ každým tahem
zní z tvého štětce, veliký a vřelý
jenž věků pradávných svět kreslí celý
v despotu šklebů, v žen objetí nahém.
Hle, Salomé, žár vášně v oku vlahém,
před Herodem jak křepčí svůj rej smělý!
Jak jaro básnil Sandro Botticelli,
svět začíná ti za skutečna prahem.
Odi profanum vulgus! duše cizí
z tvých barev dýše opojná a snivá,
jak Orfeova píseň velká, ryzí.
I chápu, necháš dav, jenž kol se žene,
tvá duše upřeně se do hvězd dívá
k rtům věčné sfingy křídlo nakloněné.