Než ty jsi byl, snad vstanou pěvci větší,
však sotva větší vstane mudřec sladký,
jenž v souzvuk sladil ducha i vzdor látky
a v orlím vzletu lidskou mluvil řečí.
Tvá píseň unáší, však víc též léčí,
tak milo u tebe jak v klíně matky,
a jaks děl sám, „dny krušné, plesné svátky,“
toť právě život, všem jenž stejně svědčí.
Kde Byron lkal a zoufal, sok všem lidem,
tys pozoroval jen a kreslil s klidem,
děd budoucnosti a syn antiky.
Nechť práce věku tvého bude rumem
nad světa pouští a nad moří šumem,
Faust vzpne se vždy jak věčnost veliký!