Vše objal duchem, byltě jak svět celý,
vše lidi znal v jich ctnostech a jich hříchu,
a nad vším rozpoutal bouř svého smíchu,
jak bůh rozházel svého hněvu střely.
On smál se dál – a lidé kol se chvěli,
on klidně všecku velkost jich a pýchu
v nic svážil – ale při tom trpěl v tichu,
nes všecky jejich bludy, mdloby, žely.
Jak titan chytal směle skály slov
a stavěl v stálém smíchu kolos bájný,
jak s bohem o závod kdo více stvoří.
A lesů ruch a stepi smutek tajný,
vše dýše z jeho básně rovné moři,
z níž na vás „bratře“ volá Čičikov.