Děl Sinucello, zván Giudicce lidem: – Teď padl Janov, my chcem žíti s klidem, jsme vítězi, však radosti ať duha jest úplná! Ať vidí sok, že tuhá
jest mysl naše v boji, v míru měkká. Sem zajatců dav, který venku čeká, ať oznámím jim, co mně v mysli bují. Chřest okovů. Zajatci předstupují.
– Jste poraženi, propadli jste smrti. Však pravá válka jednou rukou drtí a druhou zvedá, já jsem spravedlivý. Vy konali jste udatnosti divy
a máte doma ženy, máte děti, váš duch je s nimi, jejich duch k vám letí, to dobře jest, přírody řád je svatý a není dáno vítězům být katy.
Nuž tedy slyšte, takto soudím: Mládí to nerozvážně v bitev oheň pádí, neb netratí v té hře tak příliš, sláva mu dostatečnou za vše odvet dává,
ať mládí tedy za ostatní pyká. Kdo ženu má a komu dítě říká rtem něžným „otče“, ten má život míti. Však musí žena sama muže vzíti
zde z rukou mých! Ať přijdou tedy ženy! Leč snadno bych moh’ býti podvedený v své dobrotě, tož slyšte, ve svém stanu ať každý muž spí s ženou svou až k ránu,
já půjdu pak; kdo sám ve stanu bude, ten uslyší, jak na pochod smrt hude. To vůle má, tak staň se, jmenem Boha! Tak domluvil a věru duše mnohá
se zachvěla ve hloubi při té zvěsti, jež nesla jedněm trud a druhým štěstí. Čas prošel, ženy přišly. Pláč a lkání. Noc byla smutna. Časně za svítání
ryk trouby zněl, Giudicce v stany vcházel; kde ženu s mužem našel, doprovázel svou cestu úsměvem a hlavy kynem. Tu v jednom stanu kryt opony stínem
sám seděl muž. – Což nemáš ženy, brachu? – Až do rána jsem očekával v strachu, že přijde přec, snad mrtva jest, o pane! – Pojď, Giudicce děl, kdož ví, co se stane,
než projdem stany. – Muž krok za ním šine. Juž poslední stan v táboře jim kyne. I vešel Giudicce, muž byl tam s ženou. – To ona, pane! S myslí nezkalenou
a pevný jako skála, v niž hrom tluče a ona nehne se, děl vůdce ruče: – Muž jest můj synovec, zde soud je krátký: ty nešťastný suď sám, vem ženu zpátky,
já nevím, manželství jak u vás svaté. Pak stráži kynul: – S tímto k špalku, kate!
Cookies on Poetry Cove