Z řádky jedné román celý
meditace sobě kreslí,
neb jsou divné ženy v světě,
o nichž genij nemá zdání...
Snědé tváře ovál smělý,
kam se někdy vášně snesly,
v otázce taj, ve odvetě,
služka přišla – byla paní.
Co vše poznámka ta praví!
Sfinga harpyjí se stala,
upírem snad – kdo to zjeví
po staletích z této řádky?
Nejistota dále stáví,
vidíš, jak krev mistra ssála,
otupila jeho hněvy,
o leta jej vrhla zpátky.
S šlechtičnami srdce, ducha
co v svém žití nezakusil,
snad mu podávala sama,
pouhá hmota, jíž však zmládla
obraznost už k vzletu hluchá?
Snad se bránil – ale musil?
Kde jest klíč jen pro to drama? –
Či snad pouze sprostě kradla?