Kdys v dílně svojí večer seděl Giotto
a v polospaní obrazů hrou veden
si myslil, jakby vymaloval duši.
Tak seděl sám, noc ku předu se brala
a tiché byly ulice, a v střechách
a báních hvězdy vše se zrcadlily,
a Giotto stále snil a stále myslil,
jak vymalovat moh’ by lidskou duši.
V tom zdálo se mu, lehké zaklepání
na dvéře dílny jakby tichem znělo,
tak lehké, prstem jakby ťuklo dítě,
neb ostýchavá dívka, jejíž kroky
pol vede zvědavost, pol první láska.
A Giotto okem svého ducha tušil,
že duše k němu přichází teď sama,
by kreslil ji – a lehké zaklepání
zas chodbou znělo, jak zobáčkem ptáče
když na zavřená okna v zimě ťuká,
a Giotto ve svém usmíval se snění.
Leč pohoda a poklid toho snění
tak lahodily smyslům, ba i tělu,
jež znavil přes den namáhavou prací,
že nechtěl vstát, jen usmíval se tiše,
a myslil, podruhé však přijde taky.
A třetí znělo lehké zaklepání
a slabší ještě, tak snad muška zlatá
svým vzdušným křídlem o květ svlačce zvoní.
A Giotto nevstal, snil, až usnul pevně.
Leč ráno cítil prázdno v duši svojí,
na smyšlénku svou zpomněl a chtěl duši
zas malovat – leč darmo, hlava pusta.
A čekal, čekal dlouhé, dlouhé noci,
a nikdo neklepal a nikdo nešel,
a tiché byly ulice a v střechách
a báních hvězdy vše se zrcadlily,
a dobrý Giotto utrápil se touhou.
Ty, který myslíš, sníš a hledáš krásu,
víš, proč jsem vyprávěl ti tuto báji?