V arkýři starém a gotickém visí
v poboční lodi klášterního dómu,
jí sousedem vyzáblý mnich a lysý,
ji budí ze sna větve starých stromů,
jež klepou v okna, na nichž světců rysy
se nítí v gloriolu v barev lomu:
tam visí klidně v mystické své kráse
a stejně kouzedlně usmívá se
do šeptu modlitby i varhan hromu.
Tvář, v které Jocondy se půvab míhá,
v čár, Botticelli, tvojí primavery!
v němž duše jedno křídlo k nebi zdvíhá,
co v oku vášně sup se tají šerý;
rtů záchvěv zrovna na polibek číhá,
jak holoubek jej dává sladkoperý;
však v tváře bledosti juž lítost skryta
a pádu stín a viny hlod, tak vítá
práh ráje ztraceného bědná Peri.
Ó ženo, dítě! Proč je vinou láska?
Zde v svaté sny ruch podivný se vkrádá,
ten sladký ševel, živůtek jímž praská,
a sladší, poslední když říza padá!
Tys kruté sfingy nejvábnější maska,
tak usmívavá a tak věčně mladá!
Kam hnu se, tvář tvá z mojich dum se tyčí
v šer chrámu, ulic vřavu za mnou křičí
do varhan, v orgie bouř: Mám tě ráda!